Spánek je fyziologický stav představující opak bdělosti
Spánek
Je tvořen periodickými jevy, které se během noci cyklicky 4–6 × opakují.
Průměrná doba jednoho cyklu je asi 90 minut. Dva základní typy spánku jsou REM spánek. (Rapid Eye Movement) a non-REM spánek. Fyziologicky se v průběhu spánku jako první uplatňuje non-REM fáze spánku, následuje REM fáze. Samotný non-REM spánek se dělí do 4 stadií podle hloubky.
První stadium – usínání je velmi lehký spánek na EEG charakterizovaný ztrátou synchronizace grafu a postupným výskytem pomalé EEG aktivity. Trvá poměrně krátce.
Druhé stadium představuje nepříliš hluboký spánek. Na EEG nacházíme spánková vřeténka. Třetí stadium představuje hluboký spánek, na EEG pomalá aktivita o vysoké voltáži.
Čtvrté stadium je velmi hluboký spánek, na EEG podobný nález jako ve třetím stadiu, ale akcentovaný. REM spánek (paradoxní spánek) tvoří 20–25 % veškerého spánku. Je charakteristický snovou produkcí a řadou vegetativních projevů. REM fáze spánku má kromě jiného velký význam pro fixaci informací do dlouhodobé paměti. Zastoupení jednotlivých fází spánku se v průběhu života mění. Hluboké fáze spánku podobně jako celková délka se s věkem zkracují. Nejvíce se redukuje 3. a 4. fáze non-REM spánku, dále se zkracuje REM fáze spánku a prodlužuje se lehký non-REM spánek-fáze 1. a 2.
Zatímco průměrná délka spánku novorozence je 15–17 ho din, v 80 letech se zkracuje na necelou polovinu (6–7) hodin. Tato doba by měla zdravému seniorovi postačovat k nezbytné reprodukci sil. Subjektivně je však tato doba spánku pro řadu lidí nedostatečná. Ve stáří fyziologicky dochází i k posunutí cyklu spánek-bdění, aniž by to nutně muselo ovlivnit celkovou dobu spánku. Vedle těchto fyziologických změn spánku ve stáří přistupují i patologické změny, které bývají výraznější u pacientů trpících zároveň duševní poruchou.
V literatuře jsou poruchy spánku označovány jako dyssomnie a dále děleny na insomnie, poruchy kontinuity spánku, hypersomnie a parasomnie.
Insomnie můžeme dále dělit na primární a sekundární, tj. organicky podmíněné, které jsou ve stáří častější. Poruchy kontinuity spánku jsou ve stáří také časté, mají řadu důvodů a zakládají subjektivní pocit nedostatečného spánku. Typicky provázejí např. demence. Hypersomnie je podstatně vzácnější, z chorobných stavů může provázet některé demence a dále může být navozena arteficiálně nadužíváním hypnotik. Parasomnie vídáme nejčastěji v dětství a v dospívání, charakteristickou parasomnií je somnambulizmus nebo pavor nocturnus (noční můra). Ve stáří se z parasomnií můžeme setkávat např. s bruxizmem (skřípání zubů).
Poruchy spánku provázejí řadu psychických poruch typických pro vyšší věk a jsou velmi zatěžující pro pacienty i pro pečující. Vysoce převažují poruchy spánku ve smyslu insomnie. Charakteristické jsou poruchy spánku u depresí, často v klinice mohou dominovat nad vlastní poruchou nálady. Výrazně je redukována druhá fáze non-REM spánku.
Komorbidní přítomnost poruchy spánku a deprese by měla být zohledněna ve výběru vhodného antidepresiva. Volíme tlumivá antidepresiva podávaná navečer, kupř. mianserin, mirtazapin nebo trazodon. Snažíme se vyvarovat podávání budivých antidepresiv typu bupropionu nebo dibenzepinu. Někteří pacienti se sezónně se vyskytující depresí provázenou nespavostí výrazně dobře reagují také na léčbu světlem. Insomnie provázejí také podstatně méně frekventované manické a hypomanické stavy ve stáří. Zde je na místě v prvním pořadí podat thymostabilizér (nejčastěji valproát), v případě nedostatečného účinku tlumivější antipsychotikum, nejlépe 2. generace (kupř. risperidon).
U delirií je typickou spánkovou poruchou celkové narušení cirkadiánního rytmu a fragmentace spánku. Večerní stavy zmatenosti, v literatuře popisované jako syndrom soumraku (sun down), jsou charakteristické. Kromě nefarmakologických přístupů uspějeme u delirujících pacientů ve snaze normalizovat cirkadiánní rytmus aplikací atypických neuroleptik, nejčastěji tiapridu či melperonu v dávkách stoupajících v průběhu dne.
Charakteristické jsou poruchy spánku u depresí, často v klinice mohou dominovat nad vlastní poruchou nálady. Výrazně je redukována druhá fáze non-REM spánku. Komorbidní přítomnost poruchy spánku a deprese by měla být zohledněna ve výběru vhodného antidepresiva. Volíme tlumivá antidepresiva podávaná navečer, kupř. mianserin, mirtazapin nebo trazodon. Snažíme se vyvarovat podávání budivých antidepresiv typu bupropionu nebo dibenzepinu. Někteří pacienti se sezónně se vyskytující depresí provázenou nespavostí výrazně dobře reagují také na léčbu světlem. Insomnie provázejí také podstatně méně frekventované manické a hypomanické stavy ve stáří. Zde je na místě v prvním pořadí podat thymostabilizér (nejčastěji valproát), v případě nedostatečného účinku tlumivější antipsychotikum, nejlépe 2. generace (kupř. risperidon).
U delirií je typickou spánkovou poruchou celkové narušení cirkadiánního rytmu a fragmentace spánku. Večerní stavy zmatenosti, v literatuře popisované jako syndrom soumraku (sun down), jsou charakteristické. Kromě nefarmakologických přístupů uspějeme u delirujících pacientů ve snaze normalizovat cirkadiánní rytmus aplikací atypických neuroleptik, nejčastěji tiapridu či melperonu v dávkách stoupajících v průběhu dne.
