 |
| Pohled k nebi |
Matrace, deky, plynový vařiče, dým z cigaret, chrchlání, krabicový víno ve špinavejch dlaních. hluboce jsem se styděl. nevím proč. pracuju, jsem zdravý, žiju poměrně šťastně. nevím proč. možná mě má Bůh raději, než je, možná ne. možná Bůh není, možná je.
Věděl jsem jenom, že bych měl vyndat z těch zasranejch uší ty zasraný sluchátka, jako když vcházíte k někomu do bytu, protože tohle byl jejich byt, to veřejný prostranství, ty profukující prostory s dvěma stovkami ledovejch mužiků, s ocelovou beznadějí šedivýho betonu a tak jsem vyndal ty sluchátka a snažil se projít s co největší úctou, kterou jsem byl schopen a nedívat se pohoršeně nebo povýšenecky, což je tak svůdně snadný, tak strašně jednoduchý a neuhýbat pohledem, ale zároveň tím pohledem nesoudit. a jedna ženská z tý party, mohlo jí bejt 40 nebo 70 mi ten pohled oplatila. pohled bez odsudku a řekla mi PŘEJU DOBRÝ DEN.
Popřál jsem stejně a všechno ze mě spadlo. jakýpak odsudky, povýšenectví, strachy.
Všichni jsme lidský bytosti. taková blbost a já z toho budu duchovně žít měsíc. Docela dobrý věci se dějou na planetě Zemi, když dáváme pozor...
Jirka, originál sociální sítě
Je tu více povídání......==> jděte na Město Praha!
